27. leden je věnován obětem holokaustu, šesti milionům mužů, žen i dětí z celé Evropy. Šest milionů zmařených životů, z nichž každý měl svou vlastní tvář, své běžné starosti a radosti, svá přání i sny o své budoucnosti. Všichni však ztratili to nejcennější, co člověk má, svůj život, jenom proto, že nepatřili k hitlerovské čisté rase. Čím se provinila třináctiletá Hana?
Japonsko ve druhé světové válce patřilo mezi spojence hitlerovského Německa. Až v roce 1998 vzniká v Tokiu malé muzeum věnované holocaustu. Jeho koordinátorka Fumiko Išioka chtěla japonským dětem ukázat nějaký konkrétní předmět, který patřil židovským dětem. Dlouho se však nedařilo nic zajistit. Nevzdávala se, ale teprve až po návštěvě v bývalém koncentračním táboře Osvětim jí byla přislíbena pomoc. Zase uběhlo několik měsíců v očekávání, až konečně přišel z Polska balíček, ve kterém byl i malý kufřík se jménem Hana Brady 16. 5. 1931, sirotek. Znát jméno a neznat jeho osud, Fumiko opět začala rozesílat dopisy do Evropy i Ameriky s dotazem na tuto dívenku. Odpovědi přicházely negativní, nikdo ji nezná. Až přišlo krátké oznámení z Osvětimi, Hana tam přišla z Terezína. První stopa. Fumiko sháněla materiály o tomto ghettu v Terezíně, až našla zmínku, že po dětech tam zůstaly obrázky, co malovaly. Napsala tam, jestli některý obrázek nepatří Haně. Doufala, že snad jeden se najde, v krátké době přišlo pět fotografií s obrázky se jménem Hana Brady.
Děti, které v muzeu Fumiko pomáhaly, však o ni chtěly vědět víc. Korespondence s Památníkem Terezín nic nového nepřinesla. Fumiko se rozhodla tam přímo zajet, ale problémem byly peníze na letenku. Měla štěstí, když dostala pozvání na konferenci do Anglie, a tak se mohla snáze dostat do Terezína. Její radost však překazilo zjištění, že muzeum je pro veřejnost uzavřeno, byl státní svátek. Byla smutná, zlobila se na sebe, ale nakonec přece jen měla štěstí, že v muzeu jednu ženu objevila. A ta se jí snažila pomoci. Našla jméno Hany, ale víc už pro ni nemohla udělat. Fumiko si však všimla značek u jednotlivých osob a také toho, že nad jménem Hany je uveden Georg Brady, jen o tři roky starší a bez značky. Paní připustila, že to může být Hanin bratr Jiří a že mohl přežít. Pátraly dál, až jeho jméno našly na seznamu vězňů. Ale kde ho hledat a pod možná už jiným jménem, paní Ludmila nevěděla. Vzpomněla si na jiné jméno z tohoto seznamu, na Kurta Kotouče, který měl bydlet v Praze. Fumiko poděkovala a dostala radu, aby zkusila najít Kurta přes Židovské muzeum. V Praze měla málo času, a tak se dostala až pomocí malé lži k paní, která Hanin příběh znala. Snažila se Kurta najít. Teprve večer Kurt přišel a předal adresu svého přítele v Torontu Jiřího Brady. Ten po čase obdržel z Japonska dopis s prosbou, zda nemůže zapůjčit rodinné fotografie a vyprávět o svém dětství s Hanou.
A tak z pomalu skládané mozaiky díky odhodlání a houževnatosti jedné mladé japonské ženy vznikla útlá knížka, kde se prolíná její snaha zjistit osud malé dívenky s minulostí židovské rodiny z Nového Města na Moravě. Dozvíme se o jejím krátkém dětství, o tom, jak se musela vyrovnat se ztrátou kamarádů, zákazu návštěvy školy, odchodu nejprve maminky, později i otce. O jejím citovém poutu k bratrovi, od kterého byla v Terezíně násilně odtržena.
Kniha z nakladatelství Portálu je určena učitelům základních škol pro výuku dějin, ale je poutavě napsána a doplněna řadou dobových fotografií, takže zaujme každého čtenáře.
Jaroslava Krejčová
Zdroj: www.kultura21.cz
- Karen Levine: Hanin kufřík - rec. J. Krejčová