Absorbující mysl

Italská rodačka Maria Montessori byla a dodnes zůstává výraznou postavou, jež se podílela na šíření reformních myšlenek především v oblasti školství, ale dotýkala se také společenských, politických a etických otázek. Byla první ženou, která na konci 19. století vystudovala lékařství na univerzitě v Římě, věnovala se výchově a vzdělávání duševně nemocných dětí a následně se stala také výraznou kritičkou tzv. ortodoxního školského systému. Patřila k nejvýznamnějším představitelům tzv. alternativních proudů ve školství a kromě samotné práce s dětmi a práci školní inspektorky se věnovala také vzdělávání učitelů, pořádání přednášek, vytváření pomůcek apod.

Kniha Absorbující myslvyšla poprvé v roce 1949, tedy krátce před autorčinou smrtí a vychází z přednášek, které autorka připravila pro výcvikový kurz v Indii, kde byla internována v průběhu druhé světové války. Na bezmála 300 stránkách rozdělených do 28 kapitol zde Montessori podrobně vysvětluje průběh vývoje dítěte do šesti let věku. Popisuje jednotlivá vývojová období dítěte, zdůrazňuje důležitost vývoje jazyka a na principu učení se rodnému jazyku ukazuje své přesvědčení, že dítě má schopnost se učit samo, přirozeně, svým způsobem a svým tempem. Zdůrazňuje také význam pohybu a rozvoje motoriky pro komplexní vývoj dítěte, zabývá se utvářením charakteru i jeho poruchami, které bývá podle jejího názoru těžké napravovat, mají nezřídka přesah až do dospělého věku jedince a ovlivňují také společnost, v níž jedinec žije. Velký prostor věnuje autorka práci s chybou, opravování chyb či zasahování dospělých do činností a aktu spontánního učení se u dětí. V knize se čtenář seznámí s názory Montessori na kázeň a se základními požadavky na přístup učitele v tzv. Montessori školách. Celá kniha je završena jakýmsi "zpěvem lásky", kapitolou, v níž autorka popisuje dítě jako zdroj té nejčistší lásky, která je opěvována básníky, popisována v Bibli a po níž každý člověk vnitřně touží.

Jelikož se dle Montessori do šesti let utváří celá osobnost dítěte, a to zcela přirozeně, podle předem daných pravidel a etap, zdůrazňuje nutnost, aby si dospělí lidé, kteří jsou v blízkosti takto malého dítěte, uvědomovali svou zodpovědnost, a i když v raném dětství zdůrazňuje nutnost, aby dítě nebylo samo a nebylo svěřováno např. chůvám, hlásá teorii, že zhruba od jednoho roku by děti měly být v kolektivních zařízeních, kde o ně budou pečovat vzdělaní a vyškolení učitelé. Mnohé myšlenky, s nimiž se v této knize setkáváme, jsou velmi zajímavé a inspirativní i pro současné učitele a rodiče, nicméně s některými tvrzeními bude mnohý přemýšlející člověk, znalý alespoň základů genetiky a vývojové psychologie, polemizovat. Mezi sporná tvrzení patří např. to, že všechny novorozené děti jsou stejné, všechny se rozvíjí stejným způsobem a podle stejných zákonů, nebo tvrzení o tom, že naděje na proměnu dospělých je marná, či to, že lidé, kteří odejdou ze svého rodiště, trpí v pozdějším věku často depresí, pobledlostí a chudokrevností a nikde na světě člověk nenajde stejné štěstí, jako v rodné zemi. Také tvrzení, že podvýživa v prvních 14 dnech života způsobila to, že byl určitý mladík předurčen ke zločinu, je minimálně odvážné, spíše však nepodložené a zavádějící.

Kniha zaujme ty čtenáře, kteří chtějí proniknout k základním myšlenkám Montessori školství, poznat názory zakladatelky v celé šíři a propojenosti, ale pro další čtenáře budou mnohé pasáže pravděpodobně velmi zdlouhavé (např. ty, které jsou věnovány jazyku či embryologii). Za nešťastné považuji umístění grafů ne k příslušným kapitolám, kde se o nich pojednává, ale vždy až v kapitole následující (např. na začátku kapitoly 12 jsme odkazováni na diagram, který nalezneme až v kapitole 13 apod., totéž se opakuje v kapitolách 14 a 15). Navzdory určitým nedostatkům či zastaralým či nepodloženým názorům přináší kniha mnoho podnětů k přemýšlení a mohla by být inspirací pro studenty pedagogických oborů či učitele v praxi.

Italská rodačka Maria Montessori byla a dodnes zůstává výraznou postavou, jež se podílela na šíření reformních myšlenek především v oblasti školství, ale dotýkala se také společenských, politických a etických otázek. Byla první ženou, která na konci 19. století vystudovala lékařství na univerzitě v Římě, věnovala se výchově a vzdělávání duševně nemocných dětí a následně se stala také výraznou kritičkou tzv. ortodoxního školského systému. Patřila k nejvýznamnějším představitelům tzv. alternativních proudů ve školství a kromě samotné práce s dětmi a práci školní inspektorky se věnovala také vzdělávání učitelů, pořádání přednášek, vytváření pomůcek apod.

Kniha Absorbující mysl vyšla poprvé v roce 1949, tedy krátce před autorčinou smrtí a vychází z přednášek, které autorka připravila pro výcvikový kurz v Indii, kde byla internována v průběhu druhé světové války. Na bezmála 300 stránkách rozdělených do 28 kapitol zde Montessori podrobně vysvětluje průběh vývoje dítěte do šesti let věku. Popisuje jednotlivá vývojová období dítěte, zdůrazňuje důležitost vývoje jazyka a na principu učení se rodnému jazyku ukazuje své přesvědčení, že dítě má schopnost se učit samo, přirozeně, svým způsobem a svým tempem. Zdůrazňuje také význam pohybu a rozvoje motoriky pro komplexní vývoj dítěte, zabývá se utvářením charakteru i jeho poruchami, které bývá podle jejího názoru těžké napravovat, mají nezřídka přesah až do dospělého věku jedince a ovlivňují také společnost, v níž jedinec žije. Velký prostor věnuje autorka práci s chybou, opravování chyb či zasahování dospělých do činností a aktu spontánního učení se u dětí. V knize se čtenář seznámí s názory Montessori na kázeň a se základními požadavky na přístup učitele v tzv. Montessori školách. Celá kniha je završena jakýmsi „zpěvem lásky“, kapitolou, v níž autorka popisuje dítě jako zdroj té nejčistší lásky, která je opěvována básníky, popisována v Bibli a po níž každý člověk vnitřně touží.

Jelikož se dle Montessori do šesti let utváří celá osobnost dítěte, a to zcela přirozeně, podle předem daných pravidel a etap, zdůrazňuje nutnost, aby si dospělí lidé, kteří jsou v blízkosti takto malého dítěte, uvědomovali svou zodpovědnost, a i když v raném dětství zdůrazňuje nutnost, aby dítě nebylo samo a nebylo svěřováno např. chůvám, hlásá teorii, že zhruba od dvou let by děti měly být v kolektivních zařízeních, kde o ně budou pečovat vzdělaní a vyškolení učitelé. Mnohé myšlenky, s nimiž se v této knize setkáváme, jsou velmi zajímavé a inspirativní i pro současné učitele a rodiče, nicméně s některými tvrzeními bude mnohý přemýšlející člověk, znalý alespoň základů genetiky a vývojové psychologie, polemizovat. Mezi sporná tvrzení patří např. to, že všechny novorozené děti jsou stejné, všechny se rozvíjí stejným způsobem a podle stejných zákonů, nebo tvrzení o tom, že naděje na proměnu dospělých je marná, či to, že lidé, kteří odejdou ze svého rodiště, trpí v pozdějším věku často depresí, pobledlostí a chudokrevností a nikde na světě člověk nenajde stejné štěstí, jako v rodné zemi.

Kniha zaujme ty čtenáře, kteří chtějí proniknout k základním myšlenkám Montessori školství, poznat názory zakladatelky v celé šíři a propojenosti, ale pro další čtenáře budou mnohé pasáže pravděpodobně velmi zdlouhavé (např. ty, které jsou věnovány jazyku či embryologii). Za nešťastné považuji umístění grafů ne k příslušným kapitolám, kde se o nich pojednává, ale vždy až v kapitole následující (např. na začátku kapitoly 12 jsme odkazováni na diagram, který nalezneme až v kapitole 13 apod., totéž se opakuje v kapitolách 14 a 15). Navzdory určitým nedostatkům či zastaralým či nepodloženým názorům přináší kniha mnoho podnětů k přemýšlení a mohla by být inspirací pro studenty pedagogických oborů či učitele v praxi.