Někomu by se mohlo zdát, že architektura je vůči ideologii a politice, tedy společenskému procesu, ve své podstatě imunní, že musí být chápána pouze jako umělecké dílo. Vždyť přece architektura znamená stavební umění a dokonce i uznávaný římský architekt Marcus Vitruvius Pollio, zvaný Vitruv, nazval architekturu „matkou umění“. Ale opak je pravdou.
Architektura se projevuje v jednotlivé budově, komplexu budov, sídlištích nebo celých městských zástavbách a je ovlivňována nejen klimatickými, technickými a ekonomickými parametry, nýbrž i právními, náboženskými, politickými a dalšími společenskými skutečnostmi.
A architektura třetí říše nebyla výjimkou. Velmi silný, mnohdy až tragický vliv na ni měla nacistická ideologie a kult osobnosti „führera“. Svůj prostor zde dostala i zločinná a nenávistná rasová politika, zdůrazňování „výjimečnosti“ německého národa a zatracování jiných ras, či národů a jejich kultury, v tomto případě stavební. V architektuře třetí říše se stejně jako i v jiných oblastech života odráží princip preferování zájmu celku, který samozřejmě definuje NSDAP, nad zájmem jednotlivce, který, když se nepodřídí, je v lepším případě vyřazen z kolektivu, v horším případě potrestán. Tento přístup je patrný třeba ve výstavbě tzv. „malých říšských osad/sídlišť“, budovaných podle jednotného vzoru pro „blaho národa“. „Výjimečnost“ německého národa je ztvárněna především v monumentálních stavbách, které jsou charakteristickým znakem všech totalitních režimů.
Ale i v architektuře třetí říše lze nalézt něco alespoň trochu pozitivního. Je to přístup k zachování rázu dané krajiny – Bavorsko, Dolní Sasko, Franky atd. – výstavbou budov vycházejících z místního koloritu a jejich citlivým začleněním do kulturní krajiny, zamezení stavbám sice účelných, ale do rázu a obrazu krajiny nezapadajících budov a budování moderní komunikační sítě, jejíž páteř tvořily říšské dálnice s komplexním vybavením.
Vydáním této dobové obrazové publikace jsme chtěli čtenářům předložit další střípek do mozaiky obrazu nacistického Německa a svým způsobem je donutit k přemýšlení nejen nad tragickou minulostí, ale i nad poselstvím, které nám zanechala proto, abychom její chyby už nikdy neopakovali.