Koncept kontinua

Počátek života (část 1)
Malému lidskému tvoru je už během jeho pobytu v děloze dovoleno projít si vývojovými stupni svých předchůdců, od jednobuněčných organismů přes obojživelníky až k homo sapiens připravenému k porodu. A celou dobu nezažívá nic, na co by ho nitroděložní zážitky jeho předků nepřipravily. Je vyživován, je v teple a je přesně tak namačkaný jako embrya lovců a sběračů.

Zvuky, které slyší, se moc neliší od zvuků, na které byli zvyklí jeho předchůdci, tedy pokud jeho matka nežije u letiště pro nadzvuková letadla, nenavštěvuje hlasité diskotéky či neřídí nákladní automobil. Slyší tlukot jejího srdce a její hlas i hlasy ostatních lidí a zvířat. Slyší zvuky zažívacího systému, chrápání, smích, zpěv, kašel a podobně, ale ty jej neruší, protože byly normální po miliony let, kdy jeho předci slýchali podobné zvuky, podobně nahlas, podobně nečekaně. Díky jejich zážitkům zárodek tyto zvuky, mačkání a náhlé pohyby očekává - tvoří součást těch zážitků, které potřebuje, aby dokončil svůj prenatální vývoj.

Při porodu je už miminko ve své bublině naprostého bezpečí vyvinuto do takové míry, že se může vynořit a pokračovat ve svém životě v daleko méně chráněném světě venku. Tento šok je během následujících dnů, týdnů a měsíců postupně absorbován různými mechanismy: vysoká hladina gamaglobulinu chrání proti infekci a postupně se snižuje, aby se mohl začít vyvíjet vlastní imunitní systém; částečná slepota po odeznění porodního šoku postupně ustupuje plnému vidění; obecný program vývoje, jako jsou reflexy, oběhový systém a sluch, v mnoha ohledech navazuje na stav před porodem. Mezi další mechanismy, které porodní šok vyrovnávají, patří i postupné zapojování jednotlivých částí mozku.

V okamžiku porodu dochází k radikálním změnám: prostředí se mění z mokrého na suché, teplota se snižuje, zvuky už nejsou tlumené, přísun vzduchu je závislý na vlastním dýchání, hlavička už se nenachází pod úrovní těla, ale je s ním buď v rovině, nebo dokonce nad ním. Ale novorozenec umí tyto změny přijmout s úžasnou duševní vyrovnaností stejně tak jako všechny vjemy z přirozeného porodu. Tak jej nepřekvapuje ani vlastní hlas, který najednou tak hlasitě rezonuje v hlavě. Předtím ho ještě nikdy neslyšel. Avšak jeho kontinuum, činitele, které vytvářejí jeho schopnost bát se a rozlišovat mezi tím, čeho se bát a co je normální, hlas očekávaly. Když jeho předci vyvinuli hlas, vyvinuli i síť stabilizujících schopností, aby byl vstup hlasu do kontinua hladký. Tak jako se hlas vyvíjel v rámci celé evoluce druhu (z jedné formy na druhou) a procházel variacemi, aby vyhovoval čím dál tím komplikovanějším organismům, bylo vyvinuto i více prostředků, jak jej udržet v rovnováze s vlastním Já a se společností, ve které měl být používán. Naladil se na něj sluch, přizpůsobily se reflexy, a novorozencova očekávání zahrnují zvuk hlasu mezi ta "překvapení" prvních zážitků mimo mateřské lůno.